středa 23. září 2015

Pražský Kufr

jsem nečekala ani ve snu. Přece nemůžu zabloudit v rajonu, který znám! Na Pražské 50 to jde tedy snadno. Tak špatně značenou trasu jsem ještě neabsolvovala.
Na Okoř jsem jela snad stokrát a přesto jsme projeli pár cestiček, které neznám. Pořád je co objevovat.


Původně jsem měla v plánu 39 km v rámci závodu Saar Challenge na Vysočině. Pěkně to zapadalo do mojí přípravy na TDT. To by ovšem nesměl proběhnout cepín, ke kterému se nakonec přidala i pravá achilovka. Znamenalo to po Baroku běh na pár dní vysadit, docházet na rozmasírování k Dagmar a ozdobit svá lýtka růžovými tejpy. Holdovala jsem odpočinku, což mi, musím se přiznat, ani tak nevadilo. Vyběhla jsem jenom dvakrát a jednou se projela lehce na kole, protože achilovka vehementně protestovala. Víc to prostě nešlo. Dagmar se tvářila, že bych ani to kolo neměla. Prostě klid léčí. Ale protože nejsem úplně normální a ledva levé lýtko začalo vysílat signály, že se konečně stává méně vystresovaným, začala jsem uvažovat o náhradě sobotního běžeckého závodu za cyklistický. Docela mě to mrzelo, Saar je úplně nový závod a v těch končinách jsem nikdy nebyla. Startovka zrovna ve švech nepraskala, takže to vypadalo na příjemnou komorní akci. Jediné pozitivní na mé neúčasti bylo, že organizátoři nebudou muset dlouho čekat na posledního.

Leona byla přihlášená na Pražskou 50 a tak jsem se rozhodla k ní připojit a vyzkoušet, jak na tom moje nohy jsou nejdřív na kole a když to projde, tak si dát druhý den půlmaraton v Českém Ráji. Aspoň menší dvoudenní zátěž.

Jediný další známý padesátkový účastník byl Evžen. Ten mě ostatně na tenhle závod lákal už dřív, ale v plánu byl Saar.
Start i cíl byl v Dejvicích, tedy kousek od domova, takže na dojezd na kole. Večer předtím jsem ještě začala hledat pumpičku, abych dofoukla gumy, ale nenašla. Na poslední chvíli jsem vyrazila přes ulici do cyklo servisu. No musím uznat, že tak kvalitně nahuštěno jsem nikdy neměla a bylo to hned na jízdě znát. Byla sice tvrdší, ale rychlejší.

Vyrazily jsme s Leonou ráno brzo, protože podle Evženovy rady, bývá později na registraci narváno. Díky tomu jsem měly do startu dost času. Využít služby stánku servisu Author se přímo nabízelo. Chtěla jsem jenom promáznout řetěz. Servisák nasadil kolo na držák, lehce ho protočil a pravil: "Můžu Vám to seřídit, aby to přehazovalo?"  Pak už jsem jenom zírala, jak rozebírá přehazovačku, vytahuje dráty...... Cože? Odjedu vůbec? Na závěr proběhla diagnostika: řetěz má za zenitem už dávno a přehazovačku je potřeba úplně vyměnit... Vždyť je to kolo jenom 4 roky starý? Asi dostává zabrat.. Aspoň vím, proč mi v něm poslední dobou lupe. Ještě mě upozornil, že bude přehazovat trochu jinak než jsem zvyklá. No to bude zajímavá jízda.

Start se přiblížil a slunce pěkně hřálo. Šly jsme na jistotu do zadních řad a místa vpředu přenechaly chrtům. Není radno riskovat, že nás někdo sestřelí při sjezdu. Masa se pomalu sunula k bráně a pak pokračovala do táhlého kopce po hlavní asfaltce, ze které nahoře uhnula doprava do terénu Šárky. Následoval první techničtější sjezd. Dál jsme trochu kopírovali trasu Šutru. Delší špunt se udělal na úzké cestě podél potůčku z Šárky do Nebušic. Zdrželi jsme se tam tak 10 minut, pak už se had rozjel a jízda byla plynulejší. To pravé úskalí ovšem  teprve číhalo v podobě mizerného značení. Během cesty na Okoř se mi podařilo z trasy sjet dvakrát. Značky byly kombinované - buď žluté šipky na silnici nebo Author fábory na stromech. Jenže těch právě bylo poskrovnu. Poprvé jsem nezachytila značku při sjezdu z kopce na Přílepy. Povedlo se mi svést z cesty i skupinku za mnou, protože prostě důvěřovali tomu prvnímu. Naštěstí jsem věděla, kde jsem, takže jsem na hlavní odbočila doleva, a za chvíli jsme se už napojili na správnou trasu. Podruhé se mi to opět stalo při jízdě z kopce směrem na Noutonice - to mě odchytil hodný cyklista jedoucí za mnou, který si všiml značení a zahulákal ať se vrátím. Uf. To bylo ještě dobrý. Za mnou občas někdo byl a přede mnou taky. Pak jsem ale většinu cesty byla sama a díky absenci značení jsem často nevěděla, jestli jedu dobře. Kolikrát nebylo nic klidně 2 km, přestože jsem míjela různá rozcestí. Jela jsem tak trochu po paměti, i když cest na Okoř je několik, ale tak nějak jsem doufala, že povede zrovna tou, kterou znám. Z větší části ano. Na jediné občerstvovačce, která byla pod hradem, jsem doplnila vodu do bidonu a spolkla kus banánu a s sebou vzala tyčinku, kdyby přišel hlad.
Sjezd od rotundy
Pak to bylo pořád ještě jednoduché - přes Číčovice, kolem Pazderny (tady někde jsem tenkrát při zimní temné vyjížďce ztratila bičík), Tuchoměřice, Statenice, do kopce přes sv.Juliánu do Přední Kopaniny (pro mě objev nové cesty přes Kopaninu - hurá - příště nemusím po hlavní), zanořili jsme se do Šárky a pokračovali k Nebušicím. Odbočka v Šárce byla jasná, jen jsem potom trochu propadla panice, jestli jedu dobře, protože opět nebyl hodně dlouho žádný fáborek. Naštěstí kolem mě prosvištěl cyklista, tak jsem se mohla uklidnit. Projeli jsme kousek silnice v Nebušicích a pak hned zas odbočovali doprava do Šárky. Značení bylo trochu schované ve větvích stromů, takže nebýt jezdce přede mnou, určitě bych zas jela špatně - rovně dolů. Rychle mi ujel a já pak zas na odbočce hledala šipku. Nebyla. Slezla jsem z kola a chvíli čekala, jestli někdo nepojede. Nejel. Tak jsem prostě jela intuitivně dolů. Tam už naštěstí fábor vlál. No dobrý.


Pokračuje to sjezdem, je to paráda, to mě baví a už jsem zase dole v Šárce a hledám nějakou značku na rozcestí. Nic. Jenom na stromě je nastříkaná bílá šipka. BÍLÁ. Znamenalo to buď podél potoka po vrstevnici bez šipky nebo nahoru do kopce se šipkou. Tak jedu po šipce. Hnusnej kopec. Předbíhá mě běžkyně se psem. Trochu potupné. Nahoře jsou žluté šipky na silnici, které mě vedou dál. Jedu, jedu. Pak se ocitám kousek od Džbánu a napadá mě, že sice jedu, ale špatně, jenže jsou tam ty žluté šipky. Pak oranžové fáborky a cedulky POCHOD. A sakra. No nicméně jedu dál. Vede to stále ke Džbánu. To je přece blbost - pořád dál od cíle.... V zoufalství sesedám z kola a vytahuji mapku, kterou jsme nafasovali při registraci. Je tak malá, že je naprosto nepoužitelná. Mapa v mobilu se dlouho načítá, na to nemám trpělivost. Šipky vedou podél Džbánu dál do Šárky a mně už je jasné, že jsem parádně zakufrovala. Takže konec závodu. Normální blbka. Chvíli ještě jedu po šipkách, ale pak to otáčím, vyjedu k Mekáči a volím nejkratší možnou cestu do cíle - po cyklostezce podél Evropské. Cestou proti mě občas jedou závodníci, kteří to mají už dávnou za sebou a míří domů. To je teda pech. Přijíždím do chumlu v cíli. Vypínám hodinky. Najela jsem si navíc tak 5 km. Nejdřív volám Leoně - je nedostupná. Pak Evženovi. Za chvíli ke mně dorazí. Povídám, že jsem zabloudila a tím pádem DNF. "Koukej projet tou cílovou bránou!" Nechce se mi, ale jedu.... Dostávám finišerskou tašku.
Mezitím se ozve Leona, jdeme na jídlo, posedíme, pokecáme a domů.
U nás v ulici je Zažít město jinak v plném proudu. Pěkně hrajou. Chvíli lituji, že se zas hrnu dál. Naložíme Evženovo kolo a svištíme do Bedřichova, kde ho čeká malý soukromý triatlon. Loučíme se a já pokračuji na chalupu. Těším se až se nadechnu čerstvého vzduchu a zaposlouchám do ticha. V krbu tiše praská a užívám si jeho tepla.
Ráno mě čeká cesta do Českého Ráje na půlmaraton. Také první ročník.

Registrace je do 11:00 hod, takže nemusím tak brzo vstávat. Cesta trvá jen 40 minut. Na místě je už docela dost aut, ale na registraci malá fronta. Potkávám se s Janou, Petrou a s Houbama Mirkou s Pavlem. Probereme náš běžecký plán na příští rok- Engadin ultraks :-) a Janovskou párty. Do startu to rychle uteče.
Výstřel a už se rozbíháme. Příjemně z mírného kopce. Hodinky zapínám až 100 m za startovní čárou. Tempo je na mě ostřejší 5:40 min/km, to asi dlouho nevydržím a nerada bych se utavila hned na začátku. Po kilometru trochu zvolním a pak už to tak nějak udržuji v normálních mezích. Ze včerejšího závodu mi zůstal syndrom značení. Tady je naprosto luxusní. Fáborky pomalu po 50 metrech (zase žluté Author) a na rozcestí je jich pro jistotu několik a navíc cesty, kam nemáme běžet jsou páskou uzavřeny. K tomu šipky na cestách z mouky. Tady nezabloudí ani blbka. Trasa je moc hezká. Občas silnice, lesní a písčité cesty, louky. V dáli Trosky. Probíháme pod Kostí "Podkostím" a pak zas do lesa a podél skal. Písek v botách. Cesta se vlní nahoru a dolů. Zdoláme dva výživné kopce - ty bych tady nečekala.


Tentokrát běžím bez lahve, ale občerstvovačky jsou dobře rozmístěné a je jich dostatek. V předbíhání se střídáme ve skupince čtyř osamělých zoufalců. Běžec má styl "melu z posledního", další má dva puchýře z bot, já funím a smrkám (až se mě jedna paní na první občerstvovačce zeptá, zda jsem v pohodě - jooo, já prostě jenom furt smrkám - potím se i nosem). Nakonec se trhám, vidina cíle mě v závěru trochu pohání. Lýtko i achilovka drží. Přes tejpy jsem pro jistotu navlékla ještě kompresky.
Počasí nám přálo. Na začátku to vypadalo, že zmokneme, ale spadlo jen pár kapek a bylo příjemné polojasno.
Po závodě čekáme až si stoupne Jana na bednu (3.míso v kategorii), dává se do nás zima a tak mizíme.
Test dopadl dobře, jen cítím v nohách ten chybějící trénink......




středa 9. září 2015

Plazy?!

Jo, to jsou ty Plazy, že jo...řekla Leona.... a co vlastně běžíš? Celý??????
No.....
No vždycky můžeš odbočit na půlku, když nebudeš moct.....
Eeeeeee?

Baroko mě poprvé zaujalo svým názvem. Profesionální deformace.
Vzápětí odradilo svým kopcovitým terénem. Třeba někdy....
Když jsem začala uvažovat o uběhnutí maratonu, nesměle jsem vyslovila Barokomaraton na sešlosti u Evžena. Věrka B. tehdy prohlásila, jo to ti schvaluju, Baroko je moc hezký a rozhodně je trasa maratonu hezčí než půlky. Ale jako tvůj první maraton? Dej si nejdřív nějaký rovinatý. Evžen souhlasně přikyvoval. Hm. No jo.

Zkusila jsem nejdřív půlku. Pak druhou. No a třetí? To už fakt ne.

A tak se Barokomaraton stal součástí mého tréninkového plánu na Tour de Tirol. V červenci Swissalpine a pak hned zkraje září Baroko. Připadalo mi to reálné.
Cha!
Po návratu z Luvenu jsem byla vyždímaná jak citron, nahromaděná únava si vybrala svoje. Následoval týden bez jakéhokoliv pohybu.  Pak další, kdy jsem vyběhla jen jednou. To asi není úplně ideální příprava na maraton. No ale to dám, ne? Mám za sebou jeden silniční, pak horský, stejně musím hodně běhat. Prostě si to jen tak zaběhnu.
Pak mi to začalo docházet. Zkoumala jsem převýšení, trasu, výsledkovou listinu, časový limit. Uf. No snad se do té doby do cíle doplazim. Plazy jsou Plazy.
Už už jsem začala přemýšlet o tom, že to vzdám. Já! Zachránil mě David, který se ozval, jestli nemůže přespat v penzionu U Tučňáka a taky se svézt. No přeci ho nemůžu nechat na ulici.
Stavila jsem se u kluků pro dvě GU-čka a GU-mídky.
"Na co to máš? No, jdu zas trochu běhat. A na to si bereš tohléééé?  Do Stromovkyyy? Ale ne, jdu na Baroko. Ahaaaaa". No stejně se dívali nedůvěřivě, jako že to nebudu potřebovat, jsou tam  přece občerstvovačky a je to JENOM maraton. Ultráci jedni.

Ježiš, co tam budu dělat? A ještě za IthinkBeer? Kdyby to bylo aspoň inkognito. Zlatá první půlka s Jonášem, kdy jsme tam byli sami a nikoho neznali.
Všichni budou strašně rychlý, bude se na mě čekat. Hrozně dlouho. Radši je na to musím připravit.

Večer dorazil David, našťouchli jsme se špagetama pomodoro fresco, dali si pivo, propadli panice a nesmyslně naplánovali odjezd o půl hodiny dřív než obvykle - dle rady organizátorů. Mohli jsme si klidně pospat, protože zácpy se nekonaly. Ale kdo to mohl vědět, že jo?
Ráno se k nám ještě přidala Petra a jelo se.
Na místo jsme dorazili po osmé, takže spousta času. V klidu jsme si vyzvedli čísla s čipy, stačili potkat Pavla, Jitku a Romana a chystali se na start.
Když jsem si představila tu strašnou louku, která je na začátku. Copak na začátku, ale na konci! Jak se tam budu plížit úplně sama....

Vystartovali jsme. Začalo to příjemným velmi pomalým tempem, takže jsem se stačila trochu srovnat.
Netrvalo dlouho a předběhla mě Jitka - strategicky ze zadních pozic. Nejdřív ale se mnou prohodila pár slov. Mezi lapáním po dechu jsem občas i odpověděla. Pak vyrazila dopředu a už se za ní jenom prášilo.

První kopec běžím do první třetiny, pak jdu. Přidává se ke mně paní se slovy : "konečně jeden maratonský chodec". To to pěkně začíná. Chvíli jsme šly a povídaly si, pak se ještě někdo přidal, cesta se narovnala, tak jsem zdrhla. Běželo se mi fakt dobře, na rovince a z kopce jsem občas měla i tempo pod 6:00 min/km, což mi přišlo neskutečný. Stoupání mi jde tradičně hůř, ale byla jsem rozhodnutá svižně jít.

To mi bylo ještě hej
Pak to přišlo. 6.km. Někdo mi zasekl cepín do levého lýtka. Cože? Už? To není možný! Co budu dělat? Na Swissu to bylo až na 38.km. Teď je to ale moc brzo. Jak uběhnu těch zbývajících 36? Mám na odbočce uhnout na půlku? No uvidím. Quasimodo nebo Peyrac. Můj styl běhu se trochu změnil.
Na rozcestí to uběhlo nějak moc rychle. Ne, doprava se mi fakt nechtělo. Přeci to nevzdám? Co se může stát? Když tak někomu řeknu na občerstvovačce, že to prostě nejde. Třeba mi půjčí kolo, abych se dostala do cíle. Nebo tam budou mít auto. Nějak se to asi vyřešit dá.
Běžím dál a říkám si, že jsem fakt magor. Radši tahám shufflíka a pouštím si do uší muziku, kterou jsem si večer předtím nahrála, abych začala myslet na něco jiného a odreagovala se od bolesti.
Ještě se k tomu přidalo břicho a pravé chodidlo. To se mi snad jenom zdá.
Počasí bylo tak akorát. Sluníčko sice svítilo, ale nebylo vedro jako vloni. Trochu se k tomu přidal silnější vítr, což bylo místy dost nepříjemné, ale pořád lepší než hic.
Trasa byla fakt moc hezká a musím všem dát za pravdu, že je lepší než na půlce. Lesní pěšinky, písčité cesty, louky podél Střely, pár houpajících se mostků, minimum asfaltu. Výhledy do krajiny. Cestou podél Střely jsem si vzpomněla na náš cyklotýden s partou, kdy jsme bydleli na Rabštejně a ty brody, které jsem teď přebíhala po lávkách, jsme na kolech projížděli vodou. To byly časy!




Na občerstvovačkách tradičně milá obsluha a všeho dostatek. Pro jistotu jsem běžela s lahví vody, protože jak známo, žízeň mě přepadá zrovna tam, kde se nelze napít. A udělala jsem dobře. Mohla jsem tak některé z nich i minout. Například tu s Kozlem.
Zbývají 3 km do cíle. Netěším se na louku. Míjím poslední občerstvovačku a odhazuji lahev. Těším se, že už bude konec.
Louka je tady! Zkouším zrychlit, moc to nejde. Probíhám cílem. Euforie. Potkávám se s paní, co jsme spolu začínaly v kopci. Sedí tam celá zborcená. Dávám pomeranč a hledám známe tváře. Konečně!
Sedí na lavičce před pódiem a sledují předávání cen. Sednu si k nim. Pokecáme, probereme, co nás bolí (no asi jenom mě a Jitku, zdá se, všichni jsou vysmátý a v pohodě). Zvedáme se a míříme k autu, pojedeme hned, ani nedám sprchu, abych nezdržovala, hlad necítím, chodit můžu normálně. Na kšiltovce mapy soli. A zase to vyhlašování babiček. Zas ty rychlejší zůstaly doma, takže druhá.
Frčíme domů, pak do Liberce a na Louži.
Pěkné to bylo! Tak zase za rok. Jen ten cepín by mohl zůstat doma...