neděle 19. listopadu 2017

Norská ochutnávka

Jestli já jsem v těch informacích něco nepřehlídla. Oči těkají mezi nejmladším a nejstarším účastníkem zájezdu. Rozptyl je velký. Devět až sedmdesát. Nebo víc? Nejistě se rozhlížím po ostatních a snažím se odhadnout, co jsou zač. Marně. To samé se možná odehrává i v jejich hlavách.

Mám pro vás dvě špatné zprávy, kterou chcete slyšet dřív?
Letadlo má na odletu z Osla zpoždění asi dvě hodiny a rozbil se nám mikrobus.

Jsem tak natěšená a dokonale nastavená v cestovatelském módu, že je mi to docela fuk. Máme před sebou celý týden, tak se tam do té doby snad nějak dostaneme.
Letištní zevling se nakonec protáhne na čtyři hodiny, kompenzační voucher Norwegian Airlines  proměníme za dvě piva a litr domácí limonády. Flašky se budou na treky hodit.
Po krátkém přemlouvání majitele cestovky se nám konečně podaří zbavit zátěže hotovosti (Kdo by se s tim tahal!) a na oplátku mu podepisujeme smlouvu. Náš zájezdový punk je zpečetěn, není cesty zpět.

Když je dovolená naplánovaná dlouho, zákonitě musí přijít nějaký zádrhel. Nechápu, jak jsme mohli dát vloni Island a ještě v takovém počtu. Letos jsem na ty dva červencové týdny byla tak upnutá, že jsem do poslední chvíle věřila, že společná dovolená klapne. Marně. Nejspíš jsme si štěstí v tomto směru už vybrali vydařeným květnovým volnem na Kanárech. Nápory P. práce se odrážely tak nesnadno, až je nebylo kam odsunout, tu mojí nešlo tradičně nikam a rušit se mi jí nechtělo.
Zklamání nemělo dlouhého trvání a hned v prvním týdnu tráveným v Jizerkách jsem se poměrně rychle začala zabývat myšlenkou odjet někam sama a nepromarnit ten druhý jen tak. Vnitřní dilema způsobené trochu odporem k organizovanosti vyřešil fakt, že moc času na jakékoliv nápady a zařizování nezbývalo a zájezd cestovky Periscope Skandinávie dokonale pasoval termínem a hlavně náplní - Národní parky, vodopády a ledovce Norska. Červená botička v záhlaví slibovala, že se nebudeme úplně flákat a jako bonus malý počet účastníků. Lehký závan nejistoty sice způsobovalo moje chodidlo, které bolelo i při obyčejné chůzi, natož běhu, ale přeci kvůli tomu nezůstanu doma.
O Norsku mluvíme už dlouho, ale zatím jenom mluvíme. Loňský "letní" zážitek byl stále silný. Zkusím malý průzkum a pak se uvidí.
Mish, která byla toho času taky na chalupě chvíli odolávala, ale nakonec se přidala, hodíc za hlavu povinnosti s příslibem stresu hned po návratu.

Na přípravu byl jeden jediný pracovní den mezi Cyrilem, Husem a víkendem. Obsadily jsme poslední dvě volná místa. Dohoda proběhla telefonicky s krátkou výměnou emailů základních informací s majitelem cestovky, který měl radost, že jeden z jeho nejhezčích zájezdů bude naplněn a sliboval, že nebudeme litovat (to ještě netušil, že svůj dovolenkový čas bude nějakou dobu trávit v roli řidiče jednoho z půjčených náhradních aut).

Výbavu tvoří spacák, pohorky, standardní turistické oblečení (tentokrát s péřovkou - Island mě poučil), něco málo jídla na výlety a snídaně, nově pořízená cestovní varná konvice, nezbytná pláštěnka a trekové hole. Alkohol tentokrát na sever necestoval. Budem držet půst, tvrdily jsme svorně.

Letadlo dosedá v Oslu lehce před jedenáctou, venku tma jak v pytli. Při čekání na bagáž se ti zkušenější na delší dobu ztrácí a my, neznalí poměrů, pak jen s údivem sledujeme vzdouvající se igelitky, se kterými opouští nedaleký obchod se vším možným. Tahle, poměrně zásadní informace, by měla být v instrukcích všech severských zájezdů. Nejlevnější a nejdostupnější pivo a alkohol je na letišti. No, ale my to přece nepotřebujeme, žene?

Naše partička v počtu třinácti v čele s průvodcem Patrikem a jeho dcerkou Eli se naloží do dvou aut a vyráží k prvnímu cíli v Tretten Kro Og Motel, kousek za Lillehammer, kde na nás čekají čtyřlůžkové vybavené chatičky. Původně to bylo ubytování pro olympioniky, jak se dozvídáme.
Společně s Magdou a Elen z Bratislavy vytvoříme dámskou buňku, Igor s Ester, Jitkou a Zbyňkem smíšenou, Patrik s Eli a Hankou věkově nevyváženou, Radka s dcerou - samostatnou.
Jsou dvě v noci, je to první a poslední chatka, která má i povlečené peřinky, což v tuhle chvíli velmi oceníme a upadáme se do limbu.


1. Mezi losy
Ráno nás uvítá slunce a teplá voda v umývárce. Ranní rituály proběhnou docela rychle, vypadá to,  že jsme všechny podobně nastavené, takže netrpělivě očekáváme odjezd, ke kterému dochází až kolem jedenácté, protože ostatní se tak nějak trousí pomaleji. Chvilku asi bude trvat než se sladíme. Dlouhou chvíli si krátíme kafem z automatu v hlavní budově. Opět se rozdělíme do aut a míříme do národního parku Rondane, kde nás čeká první výlet. Cestou se stavíme u řeky, uděláme první fotky, chvíli se hřejeme na sluníčku a pokračujeme dál.


Na parkovišti na kraji parku necháváme jedno auto a tím druhým se PB vydá do půjčovny vyzvednout náhradní mikrobus. Bereme batohy a  nedočkavě s Mish vyrážíme, až musíme přibrzdit, abychom se nestali expediční výpravou, jak pravil Patrik, a čekáme na ostatní.  Nasáváme horský vzduch a kocháme se přírodou, která nemá chybu. Ano, přesně tohle jsem potřebovala.


Zpomalíme natolik, že k chatě, kde jsme si chtěly dát místní specialitu dorážíme nakonec jako poslední, Patrik  nás netrpělivě vyhlíží a část výpravy už míří nahoru na Storronden (2138 m).
Hana, jako nejstarší člen zůstává dole, výšlapy už pro ní nejsou, ostatně v Norsku už je po čtyřiadvacáté a hodlá se jenom kochat a užívat si atmosféry, jak pravila. S Mish se dostaneme kus pod vrchol společně s Igorem a Ester, Radka s manželem zůstávají někde pod námi a vzhůru se vydá jen Patrik. Na hltání výškových metrů je už dost pozdě, čeká nás ještě přesun na další ubytování, takže pomalu míříme zas dolů. Při sestupu lámu na šutrech hůlku. Ajajaj to vypadá, že si budu muset pořídit na GGUT nové. Zpáteční cesta se nám zdá nekonečná, chodidlo bolí jak čert. Nejspíš by mě za těch 17 km v tvrdých pohorkách a poskakování po kamenech ortoped asi nepochválil (chodit můžete, ale nic excesivního....). S úlevou sundaváme španělské boty a než dorazí ostatní snažíme se odrážet nálety komárů. Podcenila jsem jejich útočnost, islandské vzpomínky se vrací, moskytiéru ve výbavě tentokrát nemáme a brzo nás kromě dolních končetin budou bolet i horní od marného odhánění.
Dala bych si pivo.
Já taky.









Na Storronden


Kousek pod vrcholem Storronden

Poslední pohled zpět
Mikrobus je vcelku luxusní, je tam dost místa i na uložení batohů. Jsme rádi, že sedíme a sledujeme za okny krajinu, která se postupně mění. Takhle nějak si přestavuji tundru. Už tam chybí jen losi.
Patrik nám celou cestu vypráví zajímavosti z Norska a nechybí ani ty o místní zvěři. Pořád se rozhlížíme a pořád nic.
Čím víc se posunujeme na sever, tím víc necháváme tmu za sebou.
Do kempu Furuhaugli Turisthytte vjíždíme kolem 22:00 hod. Divoká krásná krajina je všude kolem nás a chatky jsou v ní jen tak ledabyle rozházené. Než se vyřídí formality a vyzvednou klíče od těch našich, myslíme na to, že máme hlad a jsme dokonale zmordovaní. Přeci jen z větší části probdělá předchozí noc s přesunem a krásným, leč náročným výletem, vykonala své.
Než nám Patrik přidělí lůžka a rozdělí hotovky k večeři ještě nám radostně  sdělí, že v okolí se potuluje asi pět losů.
Takže se rychle oklepejte, najezte a půjdeme se po nich podívat. Tohle je losí lokalita.
Odpovědí jsou mu ovšem naše tupé pohledy, kterým je momentálně jakýkoliv počet losů, sobů a jiné zvířeny naprosto ukradený, i kdyby to měli být ti jediní, co bychom mohli za celou dobu vidět. Ledaže by se vynořili hned u autobusu. Náš věkový průměr se limitně blíží tomu důchodovému a nezachrání to ani nejmladší účastníci zájezdu. Překvapivě se všichni shodneme.
Dneska už fakt ne, musíme se vyspat a načerpat nové síly. Patrik sice neskrývá zklamání, ale je mu jasné, že s touhle tlupou už dneska nehne.
Chatky obsadíme stejným způsobem jako včera, a protože nám to všem maximálně vyhovuje, zůstane to tak až do konce.
Uvaříme si maďarský guláš a těstoviny, opláchneme se teplou vodou a hnedle je půlnoc.
Ovšem noc tu není noc.
S Magdou a Elen se poměrně rychle shodneme na tom, že k dokonalému završení dne nám chybí už jen lahev vína nebo aspoň pivo.
Musíme se na to zítra zaměřit, pravíme téměř jednohlasně.

Naše chatka mezi losy
2. Kde jsou ty pižmoni?
K ránu něco ťapalo za chatkou, tak jsem si představovala, jak otevřu dveře a budu odhánět losa.
Nebyl tam ani pes.
Vstávaly jsme kolem sedmé, abychom se stačily nasnídat, zabalit a být v osm u auta, jak jsme se domluvili. Jemně prší a vzdálené zasněžené vrcholky hor se zahalily do mraků. Máme tu pravé severské počasí. Teď už chybí jen fičák. Nějak jsem si naivně myslela, že bude jenom slunečno.
Než se všichni sejdou, vyzkoušíme si v prodejně v hlavní budově několik pořádně štípavých čepic a rukavic a seznámíme se s českou obsluhou, která tu je na brigádě.
Patrik nám chce dopřát aspoň jednoho losa a tak nejdřív z kempu jedeme silnicí ve směru, ze kterého jsme původně přijeli. Netrvá to ani deset minut a máme ho.

Hledej losa
Napočítáme jich celkem pět. Nechápeme, jak se takový kolos může pohybovat tak ladně.
Můžeme to tedy otočit a pokračovat v původním plánu. Dneska je na programu výlet k vyhlídce Snöhetta, která je dílem architekta, který postavil operu v Oslu, a kolem které by se měli potulovat pižmoni. Uděláme krátkou okružní trasu, prohlédneme si architektonický skvost z kortenu, dřeva a skla, přidáme vrstvy čepic a rukavic, nicméně pižmoni nám zůstanou skryti.

Pižmoň

Vyhlídka Tverrfjellhytta



Vyhlídka odspodu

Snažíme se najít pižmoně

Igor, Ester a Mish

Zastávka v přírodní botanické zahradě
Všechno, co roste v Norsku jako na dlani
Stavíme se v supermarketu v Oppdal, kde koupíme lososa, krevety a pivo. Popojdeme ještě kousek k místní háčkované atrakci. Fascinuje nás do jakých detailů autor šel.



Osazenstvo auta

Asi jeli na piknik nebo z nákupu
Projíždíme údolím Aursjovegen, šplháme serpentinami nahoru do sedla. Je tu nádherně.
Zima, sníh a pořádný vítr.






Sněhulák na lyžích

Uděláme si zastávku v chatě Aursjovehytte a dáme si s Mish místní specialitu Rommegrot - kaši ze smetany, mouky, mléka a skořice. Je to dobré a dost syté. Strávíme tam asi hodinu a pak se vydáme zatáčkami zas dál kolem přehrady drsnou chatovou oblastí Norů. Tak trochu na konci světa. Sjíždíme k vyhlídce s vodopády. Začíná pršet.

Dole v údolí nás čeká kemp

Patrik s Eli
 

Než dorazíme dolů do kempu Eikesdal leje jako z konve. Jsme rádi, že máme chatičky, nechtěla bych v tom stavět stan. Čeká na nás luxusní s koupelnou, WC, dvěma pokojíčky a dobře vybavenou kuchyňkou. Těšíme se, že tu strávíme tři noci.
Ranní odjezd je stanoven na 7:30 hod, ale později večer dojde ještě k posunu, protože má pršet a musíme změnit původní program.
Večer zkoumáme na mapě, kde všude jsme byli.


3. Fjorde, fjorde!
Leje a leje a nemá to být lepší. Míříme na pobřeží, kde by mělo být polojasno. Patrik se nám snaží vymyslet náhradní variantu, abychom toho poznali co nejvíc. Chrlí na nás spoustu informací a názvů s perfektní výslovností. Úžasná studnice vědomostí, je radost ho poslouchat, ale snahu zapamatovat si to všechno pomalu vzdávám. Občas to zpestří nějakou humornou historkou ze zájezdů.
Cestou se nejdřív stavíme v Andalsnes. Navštívíme místní horolezecké centrum, ve kterém je kavárna a prodejna různých upomínkových předmětů a knih.
Konečně přestává pršet. Pokud je vaším průvodcem mladý vysportovaný absolvent FTVS nemůžete očekávat, že se budete jen tak poflakovat. Je potřeba se trochu projít a pročistit plíce nějakým pěkným výstupem. Patrikova oblíbená věta Je to jen kousek a neni to moc do kopce zněla sice neškodně, ale velmi záhy jsme poznali, že není radno ji podceňovat a upravovali jsme si jí po svém: takže asi tak 10 km a převýšení nejmíň 500 m.
Než jsme vyrazili na Romsdalstrappa ukázal kamsi nahoru do mraků se slovy: Je tam chata.
Bereme batohy a pláštěnky a začínáme stoupat. Čím jsme výš, tím je cesta strmější. Kořeny stromů pekelně kloužou. Sestup dolů bude nejspíš stylem metelesku blesku. Těším se odměnu v podobě nápoje nebo nějaké laskominy v chatě.

Horolezecké centrum

Déšť připravil pěkný klouzavý a bahnitý podklad, hůlky by se hodily



Vyhlídka v půlce cesty

O expozice není nouze


Skoro na vrcholu

Vrcholová útulna
Než se dostaneme úplně na vrchol začne hustě pršet, takže stačíme udělat jen pár dokumentačních fotek a radši míříme zas dolů. Blesky v dáli nevěstí nic dobrého.
Patrika s Eli potkáváme asi v polovině u vyhlídky. Pochválí naši útočnou vrcholovou skupinu a valí to za námi.
Dole nasedáme a pokračujeme do Alesund.
Vyjedeme k restauraci s krásným výhledem, dáme si rozchod a domluvíme se na místě a čase srazu. Pomalu scházíme do městečka, prohlídneme si místní malý přístav, posedíme v kavárně a dáme si pivo v přístavní krčmě.

Pohled od vyhlídkové restaurace






Myslím, že městské choutky jsou zas na nějakou dobu plně nasyceny a těšíme se do přírody.
Zpáteční cestu do našeho údolí si po dohodě zkrátíme trajektem z Vestnes do Molde a ušetříme tím drahocenný čas, který bychom jinak strávili dlouhým trmácením po silnici. Stačíme ještě Patrika upozornit, že potřebujeme doplnit zásoby piva. Celá výprava je ve shodě. Supermarket má ještě otevřeno, ale prodej alkoholu je povolen jen do osmi. Když se dostaneme k pokladně, prodavač nám piva sebere se slovy: Já vím, jsme takový divný, ale už je po.
Do kempu dojíždíme za hustého deště kolem 22:00 hod, dáme rychlou polívku a mizíme ve spacáku.

4. Innerdalen