Popis jednoho zápasu

Asi se mi to jenom zdá.

Stojím v hloučku nějakých pomatenců. Usmívají se od ucha k uchu a navzájem do sebe šťouchají, fotí selfíčka, ladí outfit, pokřikují.

Nad hlavou modro.

Začíná být dost teplo.

V ruce držím hůlky, chvíli jenom v jedné, pak zas v obou. Chvíli se na ně věším. Trochu si s nima nevím rady. Nemám je strčit na batoh? Prvních 5 km je do výšin.

Vlastně je to jenom nahoru dolu nahoru dolu nahoru dolu. Kdybych měla natrénováno, tak si je neberu, ale teď tak nějak doufám, že mě spasí.

Brouzdám očima po okolí a snažím se zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na 48 km a téměř 3000 m.

Kostelní věž. Za ní vykukuje hora.

Měla jsem pořádně běhat.

Měla jsem pořádně běhat do kopců.

Ale vždyť to nešlo.

Vždycky to nějak jde.

Teď už s tím nic nenadělám.

Proč to vlastně dělám? Měla bych s tím už přestat.

Pořád řešit, zda se vejdu do limitu.

Naivita je bezmezná a blbost věčná.

Jenže… ono mě to baví.

Myslíš to vážně?

Zamyslím se.

Asi jo.

Hudba sílí, masa hučí a pomalu se dává do pohybu.

Byl to výstřel?

Start

Iva chvíli běží se mnou, ale moje tempo je na ní pomalé a tak mi brzo zamává a zmizí. Ještě jí zahlédnu na pěšince v kopci, kde se vytvoří první špunt.

Pár běžců jej opustí a jdou do místní chaty na drink.

Konec chvostu to má prostě na háku.

Had se plazí nejdřív loukou a pak se pustí do lesa. Tam se to různě klikatí, terén je vyměkčený blátem a jehličím. Trochu se to zavlní a vybíháme na širší cestu pokrytou vápencovými kamínky. Pod námi se ukazuje údolí s řečištěm a kolem nádherné masívy.

Bere to dech a není to jen předchozím stoupáním.

Foto: Iva Digi

Foto: Iva Digi

Kouknu na hodinky. Čas na rozdíl ode mě pádí rychle.

Teprve osmý kilometr a téměř hodina a půl. V duchu počítám. Pokud to půjde takhle, mohla bych časovou bránou probíhat dvě hodiny před limitem.

Je teplo. Je vedro.

Blíží se první přechod přes vodu. Jsou tam položené klády a dobrovolnící drží nad hlavou lana, kterých je možné se přidržovat. Využívám toho.

Foto: Iva Digi

Pak na chvíli do lesa a už zas pomalu stoupáme nahoru.

Kolem jenom skály.

Někdo mě předbíhá.

Má zezadu hodně zablácený nohy. Chvíli trvá než mi to dojde.

Červený číslo. Celý LUT. Už nás dohánějí?

Vybíhali včera večer v jedenáct za deště.

Borci.

Nedovedu si to ani představit.

Hodně lidí jde i na rovinkách, natož v kopcích. Stoupání je pro mě náročnější než vloni.

Že by to bylo nadmořskou výškou?

Haha. Přeci víme, čím to je, že?

Žhavou kouli na obloze občas zastíní mraky. I přesto je pořád dost vedro.

Litr vody pomalu, ale jistě mizí. Stoupání přechází v rovinku. V dáli vidím hlouček a doufám, že je tam slibovaná fontána a doplním vak.

Je to jen první brod.

Chvíli řeším, zda sundat boty nebo ne, ale nakonec procházím a nechám nohy osvěžit ledovou vodou.

Foto: Iva Digi

Jako by to ošplouchlo i mysl. Příjemné a povzbuzující.

Pouštím před sebe děvče v sukýnce.

Zablácené nohy až nahoru.

Chvíli jde a pak se zas rozbíhá.

Boty se nacucají ještě dvakrát. Vůbec mi to nevadí. S velkým gustem je nechám olíznout proudem.

Fontána.

Hadice trčící z vodopádu. Vytáhnu kelímek a dvakrát naplním. Krásně studená.

Běžíme dál.

Foto: Iva Digi

Jazyk se mi lepí na patro a vak je prázdný. Podle profilu, který je vytištěný na čísle měla být po seběhu občerstvovačka.

Není.

Místo toho nás ženou zas nahoru.

Nějak jim to nesedí.

Profil z čísla a webu

Sktuečnost

Začíná mi kručet v břiše a mám hlad.

No konečně!

Doplňuji camel a dávám si polívku. K tomu veku a salám. Je to lepší než gel.

První časová brána.

O té jsem nevěděla.

Do limitu na 31.km mám spoustu času. Jsem v klidu.

Neměla bych.

Pokračuji dál, vak moc šplouchá, takže ho musím upravit.

Pořád po rovině.

Aha.

Kolmo nahoru do pasu.

Koukám na hodinky a propadám panice.

To nemůžu v tomhle terénu stihnout.

Pořád stoupáme kolmo.

Je to vysilující a nemá to konce.

Vždycky, když už si myslím, že budeme nahoře, začneme stoupat znovu.

Ještě trochu sněhu.
Je tu ale nádherně. Nějak takhle jsem si to představovala.
Bohatá odměna za námahu.

Foto: Iva Digi

Rozcestník 2000 m.

Konečně se to láme. Bude rovinka, to doženu.

Ne.

Je to tu samá skála a šutry.

Musím opatrně, běžet se nedá.

Mám ještě půl hodiny, snad to stihnu.

Hrozně fičí.

Probíhám 15 minut před limitem.

Zastavím se jen napít.

Ne, ještě si dám veku a salám.

Pouští mě dál.

Občerstvovačka a cut na 31. km. Foto: Iva Digi 

Mám před sebou už jen 17 km přemítám optimisticky.

Hodinky naposledy pípnou a oněmí.

Nevím na jakém jsem kilometru a kolik času mi zbývá.

Trochu demotivující.

Ještě mám mobil, budu sledovat kolik je hodin. Závod končí v osm. Do té doby to přeci musím stihnout.

Hodně lidí jde a hodně lidí mě předbíhá a hodně lidí pouštím před sebe.

Teď už vlastně jen běžce celého LUT.

Kde se v nich bere ta energie? To prostě nechápu.

Řada z nich ocení, že je pouštím, hůlky dávám stranou. Přijde mi to normální. Jsou prostě lepší, oni se ženou za časem, já ne.

Taky se chci dostat do cíle.

Moc mi to ale neběží.

Čekají nás dvě náročná stoupání. Jedno je po hromadě šutrů. Ujíždí to.

Začínám víc odpočívat, ztrácím tempo.

Tempo?

No dobře, ztrácím.

Dech.

Občas se někoho zeptám, kolik ještě zbývá.

Bouřkové mraky jsou nám v patách a v dáli hřmí.

Celou dobu se drží kolem nás. Jakoby nás držely v pasti.

Ještě sedm.

Ještě šest.

Začíná pršet.

Leje.

Ne, bundu nebudu tahat nemá to smysl. Jsem mokrá potem, tak mě déšť aspoň opláchne.

Prudký sešup blátem. Připomíná mi to Pölven trail.

Klouže to hodně.

Brzdím hůlkama.

Průběžně se předbíháme s malou skupinkou.

Ciao Renata! We know already each other a little bit! We are the small running world!

Vtipnej Ital.

Ze sedla vidíme dole Cortinu. Připadá mi tak daleko! Je to jen 12 km.

Na poslední občerstvovačce u jezera si dávám colu.

Na cestě v lese mě předbíhá holčina a volá, že už je to jenom 3 km do cíle a že se nemůže dočkat. Sprintuje.

Nekonečné poslední kilometry.

Jsem durch a mám dost

Vbíhám na asfalt. Trochu se to zvedá a pak zas s kopce.

Ještě jedna domácí improvizovaná občerstvovačka. Míjím ji. Vody mám dost na sobě.

Vidím cílovou bránu.

Pomalu se smráká.

Jsem tu.

Hlavou mi probíhá NIC.

Ital mi nandavá jídlo. Mám na sobě pořád všechno. Mokrý tričko, slanou kšiltovku, batoh. Ty jsi přiběhla až teď?

Mama mia!

Konečně v cíli!